z Barbořinského vršku

Kdo vlastně jsem?
Můžu o sobě říci, že jsem zatím mladá holka (narozená roku 1995) žijící na okraji malého, ale hezkého města, Kroměříže. Už od dětství jsem vyrůstala
v přítomnosti zvířat, které jsem si zamilovala, a proto bylo mým snem studovat veterinu a stát se veterinářkou, to se mi bohužel nevyplnilo,
a tak jsem se v letech 2010-2014 "zahrabala" na Obchodní akademii. Úspěšně jsem odmaturovala a v roce 2015 jsem nastoupila do "pracovního procesu"
a jsem víceméně spokojená. Zatím jsem ve fázi, že přemýšlím jestli zkusit vysokou nebo ne.

Čekání na prvního pejska...
Jak Citka stárla, začala jsem si přát vlastního pejska, se kterým bych se mohla začat věnovat kynologii, především agility. A tak jsem začala přemlouvat rodiče. S mámou to bylo vždycky jednodušší, ale přemluvit k něčemu tátu, to byl kumšt.
Protože byl táta stolař a mohl mi vyrobit nějaké překážky na agility do začátku, tak jsem chtěla agility i poslušnost trénovat doma, měla jsem toho hodně načteno.
A tak jsem přemlouvala, přemlouvala a přemlouvala, ...

Osudný rok 2006
Konečně jsem se mohla radovat ze svého prvního pejska, ale ne moc dlouho.
Na jaře roku 2006 jsme s mámou viděly interát na dveřích chovatelských potřeb. "Chovatel" inzeroval štěňátka středních špiců, barvy apricot.
Štěňátka byla bez PP. Pro štěndo jsme si jednoho dne s celou rodinou jeli. Byla jsem nadšená, konečně jsem si přivezla domů svého vlastního psa,
tedy fenečku, která dostala jméno Viky. Obrovskou radost, kterou jsem z Viky měla, trvala pouhé tři týdny.
Viky pořád do něčeho vrážela a to nám bylo divné. Byli jsme u veterinářů a ti nám řekli, že je slepá (že vidí asi jako přes lahev od piva).
Vše se otočilo o 360°. U nás v domě je hodně schodů a měli jsme strach, aby se Viky něco nestalo.
Po dohodě s "chovatelem" jsme ji vrátili a chovatel si ji nechal. Bylo to pro mne opravdu těžké. A tak jsem se musela smířit s tím,
že vlastního pejska zatím mít nebudu. Ale naštěstí tu ještě byla stránoucí Cituška.

Od pejska bez PP ke kříženci, vlastně mému konečně prvnímu psovi...
Mým konečně prvním pejsek se stala v roce 2007 kříženka Viky, ke které jsem přišla čistě náhodou. Táta šel na návštěvu ke svému známému a na dveřích jejich paneláku uviděl inzerát na štěnda kříženců shiba inu.
Ještě ten den jsme "chovatelům" telefonovali. "Chovatelé" bydleli v Rakově, nebylo to od nás ani blízko, ale ani daleko. Asi za týden jsme se jeli na štěnda podívat. Ve vrhu byly dva pejsci a jedna fenečka. Naše rodina vždy preferovala feny, takže na výběr nebylo, ale i tak bylo rozhodování těžké.
Máma nikdy černého psa nechtěla a to byl ten největší problém. Ve vrhu byl jeden hnědý pejsek a zbylá dvě štěnda byla černá jako uhlík. Nakonec jsme tedy museli mamku poslechout a štěndo jsme si nezamluvili.
Asi po čtrnácti dnech mi přišla smska od "chovatelky" Veroniky jestli jsme si to s fenkou nerozmysleli. Jediné štěně, které bylo zadané byl hnědý pes, a tak zbylá dvě štěnda nečekal hezký osud, měla být utracena.
To jsem nemohla dopustit. Ihned jsem mámu přemlouvala. Přemlouvání vyšlo a za týden jsm si pro fenku jeli. Dostala jméno Viky.
V naši ulici bydlí spolužák ze základky, kterému se Viky moc líbila, chodil ji se mnou venčit. Přemluvil svou rodinu a přesně o týden později jsme jeli zase k "chovatelům" a tam si Ruda odvezl poslední štěndo. Pojmenoval ho Rocky. Viky a Rocky jsou tak neuvěřitelně rozdílní, že kdyby jsme nevěděli, že jsou sourozenci, nikdo to nepozná.
Když Vikča začala dospívat a růst, tak jsem ji začala učit záklaní poslušnost podle knih. Uční bylo úspěšné a Vikču to viditelně bavilo. Až Viky dospěla, tak jsme se na zahradě pokoušely o agility. Viky byla šikovná a tak v jejich dvou letech, tedy v roce 2009 jsem se s ní přihlásila do kurzů agility. Vikča běhala suprově, zúčastnila se i několika závodů.
Pak nastal zlom, nechali jsme Viky vykastrovat a stala se z ní opice lenivá. Agility už ji nebavilo a začal u ní vyhrávat profesionální gaučing.
Nyní je to s Viky tak, že ji beru na cvičák, a když vidím, že má chuť běhat, tak si prostě zaběhneme nějaký parkur pro radost, kdy je našim cílem aby jsme měly radost obě dvě. Vikča ale nepohrdne honem za zajíci, čachtáním ve vodě nebo lítáním se smečkou :)

Moje první sheltie
Jak už jsem psala výše, mým snem "bylo....je" mít collii. K sheltii jsem se dostala úplně náhodou. V Kroměříži jsem často potkávala paní, která byla obklopená krásnou smečkou sheltií, Verču.
A tak jsem si vlastně uvědomila, že sheltie je collie, ale v menším "provedení" a že by mi u rodičů mohla projít.
Když jsem se před rodiči zmínila o tom, že bychom mohli mít pejsky dva, tak o tom nechtěli ani slyšet. Vždycky jsem byla dítě, co se raději na vše ptalo rodičů a čekalo na svolení, ale tohle mě opravdu mrzelo, protože věděli, že se o psy (a v tu dobu také o králíky, kočku, morčata a křečky) ajímám a také starám a že mě to tak honem neomrzí.
A tak mě to nenechalo klidnou...
Celá léta v nedaleké Chropyni probíhají klubové výstavy collií a sheltií. A tak jsem rodiče v červnu 2009 přemluvila k návštěvě právě probíhající klubovky. Zrovna nadšení nebyli, ale svolili.
Při výstavě rodiče jen tak pokukovali po psech a já jsem byla v sedmém nebi z překrásných sheltií a collií.
Abych pravdu řekla, tak mě ani ve snu nenapadlo, že by se mi ještě ten rok začal plnit sen a domů bych si přivezla vysněnou zlatou sheltičku.
Sheltie mne zaujala především pro svou velikost, povahu, elegantnost, akčnost, no prostě pro všechno.
Když jsme přijeli domů, tak jsem začala "projíždět" časopisy a internet, kde bych mohla najít nějakou chovatelskou stanici, kde chovají sheltičky. Byla jsem rozhodnutá, že chci pejska s PP.
Protože rodiče neměli ani páru o tom, že nějakého pejsana plánuji, tak jsem si všechno zajišťovala sama. Hledala jsem hlavně chovky, kde plánují zlatá štěnda (nemůžu si pomoct, ale zlaté zbarvení je prostě moje srdcovka).
Přiznávám se, že jsem měla nastudovaný standart, ale o zdravotních problémech tohoto plemene jsem neměla ani páru. "A proč taky, že"? Vždyť jsem chtěla jen druhého psa, se kterým se budu věnovat agility. A o tom, že bych měla někdy chovatelskou stanici v mé hlavě nepadlo ani pomyšlení. Ale byla to chyba... Teď je pro mě zdraví na prvním místě, protože zdraví je prostě nejdůležitější.
Když jsem našla nějakou chovku, tak jsem napsala email, tda plánují zlatá štěnda, ale co mě zajímalo nejvíc byla cena. (Ta pro mě byla prioritní, byla jsem ještě na základní škole, tudíž bez stálých příjmů).
V květnu jsem napsala do chovatelské stanice "od Belinky" zda budou mít štěňátaka. V této chovce vlastnili jednu fenečku - Daisy Gold Small Kim, která byla zlatá s tri. vlohou. Paní chovatelka byla velmi příjemná a ihned se mi ozvala. Odpověděla, že štěnda by chtěli, ale zatím Daisy nehárá a neví, jestli vůbec hárat bude. Domluvily jsme se, že pokud nastane změna, tak se paní Dudová ozve.
Jednoho červnového dne jsem otevřela email a ejhle paní Dudová píše; "Dobrý den, pokud stále sháníte štěňátko, tak jsme včera úspěšně nakryli Daisy, ...". Asi si nedokážete představit jak jsem u tohoto emailu jásala. Ihned jsem paní Dudové odepsala a zamluvila jsem si fenku. Otec vrhu (Devil Chancy remus) se mi opravdu líbil.
Fenečka zamluvena, ... ale teď se pomalu blížil čas vyjít s pravdou před rodiči ven. Po zhruba měsíci mi přišel email "Březost potvrzena". Měla jsem neskutečnou radost.
Školní rok končil a mě začínala brigáda (díky které jsem si Sáju pořídíla). Radostná smska mi přišla 17.8.2009, že se narodila čtyří zlatá štěňnátka. Tři fenečky a pejsek. V tu dobu jsem měla pokažený počítač, a tak mi paní Dudová poslala smsku s fotkou štěňátek. Na fotce jsem zahlédla takový krásný uzlík s bílým límečkem, nožkama a lysinkou. Protože jsem "ujetá" na lysinky a límečky, neváhala jsem, zvedla jsem telefon a volala paní Dudové jestli jde o fenu či psa. Byla to fena! Napřed se mě paní Dudová zeptala čemu se chci s fenkou věnovat. Řekla jsem, že hlavně agility a poslušnosti, ale nebudu se bránit ani výstavám (ty že zkusíme a uvidíme, pokud se bude dařit možná fenku uchovním). To se paní chovatelce líbilo, a tak mi dala přednost před několika zájemci. Byla jsem šťastná.
A teď jsem musela s pravdou ven. Když máma viděla fotku, celá se rozplývala. Pak přišlo na přemlouvání táty. Večer jsme telefonovali paní Dudové, kdy ji máma potvrdila rezervaci štěňátka.
V září jsme se jeli na štěnda podívat a ještě mezitím jsem se seznámila s Makčou, která měla zamluveného jediného pejska ve vrhu, Ericka. Chtěli jse se také poznat osobně, proto jsme si pro naše zlatíčka jely ve stejný den; 9.10.2009.

Můj osudový pes, Ebony od Belinky a také zakladatelka chovu.
Sája i když není 100% standart, je psem mých představ.
Je to neskutečně energické, citlivé, … stvoření, je prostě zlatá, jak svou barvou, tak povahou.
Když se k nám Sája přistěhovala začala jsem ji učit poslušnost, nechápala jsem, jak může tak rychle všechno chápat a učit se. Pak jsme se začaly věnovat agility, přihlásila jsem ji do kurzů agi.
Blíže jsem se seznámila s Verčou Habrovou (chs Moravké srdce), která mě přivedla do světa vystavovatelů a chovatelů. V roce 2010 jsem se Sájou poprvé v životě zúčastnila výstavy (KV Heroltice).
Občas jsme se zúčastnily závodů agility a nějaké té výstavy. Pak jsem se rozhodla, že Sáju nechám uchovnit. Na bonitaci jsme šly v roce 2010 (při KV v Chropyni). Sája byla zařazena do chovu s výrokem Chovná-výborná. Po uchovnění Sally jsem se rozhodla poslat žádost o chovatelskou stanici.

Potom jsem nechala udělat genetické vyšetření na CEA, kdy jsem se obávala výsledku, ale doufala jsem v ten nejlepší, který také vyšel, Sája je CEA normal. Měla jsem ohromnou radost.
V roce 2011 se uskutečnilo první a zároveň poslední krytí Sally. Téhož roku jsme se Sally úspěšně složily zkoušku ZOP. Závěr roku se také stal velmi smutným, při běžném očkování se u Sájky objevila šelest na srdci (která, jak se záhadně objevila, tak záhadně v roce 2013 zmizela). Po tomto problému jsem se rozhodla, že Sája už štěnda raději mít nebude.
I tak si život neskutečně užívá a v ničem není omezená.
Pravidelně chodíme na agi tréninky občas vyjedeme na závody a užíváme si života :)

Mým největším úspěchem a radostí je to, že jsou jak moji pejsci, tak naše odchovaná štěňátka šťastná!

Chovatelská stanice rok po roku

Rok 2015
Výstavy, tréninky, výlety. Tak probíhal rok 2015. Pravidelné tréninky agility, občas nějaká výstava a trénink coursingu. Pár letních dní jsme si užili na skvělém Víkendu se šeltičkou.
Na podzim se stal Bibi poprvé otcem, zúčastnil se několika závodů a úspěšně složil zkoušku ZVOP. V prosinci se nám smečka rozrostla o malou modrookou ragdollí slečnu, Jessie Blue View.

Rok 2014
Především to byl rok Bibiho. S Bibim jsem se zúčastnila několika výstav, stal se chovým psem a na plno jsme se začali věnovat agility, coursingu, poprvé jsme zkusili pasení.

Rok 2013
Rok, který začal velmi nadějně a vesele a skončil smutně. Nelinka se v létě stala poprvé mámou a mi tak odchovali naše druhá štěňátka. Závěrem léta nás nečekaně a náhle zasáhla smrt mého táty. Po této smutné události jsme se rozhodli, že si z vrhu necháme štěňátko. Štěňátko, které jsem si zamilovala od první chvíle. A tak se nám smečka rozrostla o prvního psa, Be Happy z Barbořinského vršku.

Rok 2012
Tento rok byl především výstavní. S Neli jsme se zúčastnily několika výstav. Na podzim se stala Neli chovnou fenou.

Rok 2011
Na jaře tohoto roku jsme odchovali naše první štěňátka. Naše smečka se rozrostla o další sheltičku, Aneli Gold z Barbořinského vršku. Závěrem roku jsme se Sally složily zkoušku ZOP.

Rok 2010
V tomto roce jsem se dostala do světa výstav. Na podzim se stala Sally chovnou fenou a já jsem založila na jméno své mámy chovatelskou stanici.
9.9.2010 nám byl oficiálně schválen název chs „z Barbořinského vršku“.

Rok 2009
Aneb osudný rok, se kterým se mi začal plnit sen.
Právě tento rok do naši rodiny přišla první sheltie, Ebony od Belinky, která se také stala zakladatelkou našeho chovu.